na Blog.cz

Václava Hraběte - jednoho z nejvýznamnějších českých beatníků - jsem si zamilovala nejen proto, že jsem první okamžiky života prožila ve stejné obci, jako on; nebo proto, že chodím do gymnázia nesoucího v názvu jeho jméno; ale samozřejmě zejména pro jeho tvorbu, která mi zvláštním způsobem přirostla k srdci svou opravdovostí a krásou. Doposud jsem se nesetkala s poezií, jež by mi byla tolik blízká. Možná je tomu tak, protože byl Hrabě tak mladý, když psal své verše. Možná je to jeho (a mým) vztahem k hudbě. Možná je to prostě tím, že nádherně básnil.

Prolog

Podzim

Variace na renesanční téma

Ospalé něžnosti

Krátká báseň o Praze

Romance

Infekce

Blues na památku Vladimíra Majakovského

Ty

Ukolébavka

Zavři oči

Báseň skoro na rozloučenou

V této básni se odráží Hrabětova nechuť k měšťáckému stylu života. Jejími verši "připíjí na zdraví" lidem, kterých si doopravdy cení. (Davis, Parker,…)

V Blues pro bláznivou holku je její starší, neopravená verze. Je to jen hrubý materiál, který Hrabě ještě dále opracoval a seškrtal. Přesto, že se v podstatě nejedná o hotovou báseň, byla jsem jí zaujatá natolik, že mi celá utkvěla v paměti a v duchu si ji přeříkávám před spaním. Mám ráda noc a svit Měsíce a neuznávám "slušné oholené pány", kteří mi "otcovsky poklepávají na rameno" a radí.

Báseň, kterou jako jednu z prvních ukázal svému vysokoškolskému příteli Jiřímu Růžičkovi. Lyrický hrdina se zde potýká s nesnázemi lásky. Opět tak lidsky, že to člověk nemůže jen tak přečíst, musí to s ním prožít.

Některé verše jsem musela číst stále znovu - ne pro to, že by byly nepřehledné nebo nepochopitelné, spíše mne natolik uchvátily, že jsem se od nich nedokázala odtrhnout.