Má škola je místem, kde trávím velmi mnoho času. Dnes už do ní chodím v podstatě dobrovolně, proto mi je vážně líto mého nadšení, které se od první třídy základní školy vytratilo kamsi do neznáma. Nostalgicky vzpomínám na první zářijový den roku 2000, kdy jsem minutu po zazvonění budíku stála v pozoru připravená u vchodových dveří a netrpělivě přešlapovala, jak kůň ve startovním boxe.
Radost z vyučování mi vydržela dlouho. Když jsem o pět let později nastupovala na gymnázium, neměla jsem sice pestrobarevnou aktovku s Mickey Mousem a táta mi už nedělal doprovod, ale těšila jsem se stejně, jako šestiletá.
Možná je to tím návalem učení, co se na mne sype ze všech stran, ale dnes už se do školy rozhodně tolik netěším. Možná je to hrůznou jednotvárností každého dne. Kdo ví.
Chtěla bych se do své školy těšit. Chtěla bych vědět, že nabyté (občas možná i nabité) vzdělání bude beze zbytku věrohodné a v budoucnu užitečné, o čemž musím bohužel při některých předmětech pochybovat. Učit se látku s vědomím, že jí po ukončení ročníku budu muset pro jistotu zapomenout, není zrovna ideální motivace. Chtěla bych kantory, kteří můj dotaz jen nepřejdou s kyselým výrazem v tváři.
Těší mne, že má škola většinu mých tužeb dokáže naplnit. A proto je mi ctí prohlásit Gymnázium Václava Hraběte svou školou.
Na sloh mě překvapila délka článku, ale líbí se mi to. :) Mám pěkný pocit, že si vystihla ty mé.