Vánoční

12. prosince 2009 v 22:28 |  Literární tvorba
Jednou, v onen Vánoční čas, chtěla se Víla vrátit zpátky na zem. Čekala tedy na Sníh, na jehož vločkách by mohla doletět k lidem. Ona totiž nemohla jako jiné víly kamkoli se jí zachtělo. Směla být jen tam, kde byl Sníh. Však začal již prosinec a on ne a ne slézt ze svých měkoučkých obláčků. Víla začala být velmi nervózní, zašla tedy Větrem, který měl svět křížem krážem prolítaný a hodně věcí znal.
"Větře, mám strach, že letošní Vánoce na zemi budou moc smutné." řekla mu.
"Ale proč by měly být? Vánoce jsou přeci krásné svátky plné radosti, štěstí bílého sněhu a zmrzlých rybníků!"
"Právě toho se bojím. Sníh stále ještě polehává a nechce dolů. Asi přes rok příliš zlenivěl."
"Říkáš, že Sníh je pořád tady?? Vždyť už touhle dobou měl dělat radost všem dětem - jak teď asi chudinky tráví dny? Kde sáňkují? Z čeho si staví sněhuláky?! Takových problému svým hloupým rozmarem způsobil!" rozzlobil se vítr.
Dokonce i Vítr Sněhova nezodpovědnost zaskočila. Chtěl si s ním promluvit, pokárat ho a poslat ho tam, kde by měl být. Šel tedy za Sněhem. Našel ho, jak zachumlaný dříme a oddychuje tak těžce, až se celý mráček chvěje. Volal na něj, cloumal s ním, ale vzbudit ho nedokázal. Tady už si nevěděl rady ani vítr. Vždyť jediné, co měl Sníh na starost, bylo zasypat domy, lesy a pláně, aby během adventu vypadalo vše čistě a svátečně. Na nový rok se mohl vrátit zpět na své lože a odpočívat až do dalšího prosince. To bylo jediné, co po něm kdo požadoval a on si klidně zaspal. Nemůžeme se proto divit, že Vítr se naštval tolik, že přilétl na zem a šel přímo k nejmoudřejšímu ze všech tvorů, vysvětlil mu tuto svízelnou situaci a požádal ho o radu.

"Co si teď máme počít, ó Nejmoudřejší?" zeptal se.
"Chyba, které se Sníh dopustil, je velmi vážná. Medvědi nevědí, jestli mají stále ještě spát a probouzí se ze zimního spánku, kapři plavou ve vodě a nechápou, co s nimi bude, a lidé se začali bouřit. Jedno řešení mě však napadlo. Zajdi za Mrazem a společně načechrejte Sněhu peřiny - však to i jeho vzbudí. Řekněte mu, co všechno zavinil a vzkažte mu, že jakmile naplní svůj úkol, má se jít se mnou domluvit na odčinění svého prohřešku."
Jak řekl, tak udělali. Opravdu se Sníh při jejich řádění probudil a zmateně začal padat i s Vílou dolů. Zasypal střechy a zasypal také kopce, konečně mohly dětské radovánky začít. Když už bylo vše, jak má být, přišel k Nejmoudřejšímu.
"Sněhu, doufám, že si uvědomuješ, co jsi způsobil svou leností?"
"Jistěže. A taky toho velmi lituji. Kéž bych to mohl nějak napravit!"
"Je tu jeden způsob jak tě za to potrestat, ale asi se ti nebudu líbit."
"To nevadí. Pykat si zasloužím." Odvětil s pokorou.
"Dobrá. Za trest se už nebudeš moci vrátit zpět do oblak s příchodem nového roku, ale budeš zde muset setrvat až do jara. Teprve tehdy můžeš jít zpět."
Sníh chtěl začít protestovat, ale rozhodný výraz jeho společníka mu v tom zabránil. Smířil se tedy s rozsudkem a od té doby už na vždy bavil děti všech zvířat svou přítomností celé tři měsíce.
Když se to Víla dozvěděla, měla radost - vždyť teď si bude moci se svými kamarády hrát mnohem déle. Nejradši by od nich už nikdy neodešla, ale věděla, že to není možné. Zvířátka se totiž přes léto potřebují vyřádit na rozkvetlých loukách ohřátých sluníčkem… A na nich ona se sněhem nemají co dělat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama